Zpátky do osmdesátek a devadesátek

Eli mi tuhle do messengeru nahodila pár tipů na další témata. Jeden nápad: „O dětství a hračkách z dětství“ mi vykouzlil úsměv na tváři. Kdo by si rád nezavzpomínal? Moje dětství bylo krásné a moc ráda si na toto období na konci osmdesátých a začátku devadesátých let vzpomínám.

Hračka – ta moje první a jediná? Asi ne

Upřímně si nepamatuji na žádnou hračku, ke které bych se více upnula, když jsem byla úplně malinká. Zkoušela jsem to i ověřit u mamky. Hrála jsem si ráda se vším, co v té době bylo pro nás děti dostupné. Měla jsem pokojíček pro panenky, který jsem opravdu milovala, a plyšového králíčka, který mi utkvěl v paměti. Ale neměla jsem nic, s čím bych musela jít pod peřinu za každou cenu.

Hry a hraní si? A to zase jo

Mám sestru, o tři roky mladší. Jak si moc nepamatuju hračky, hodně živě si vybavím hry. Se sestrou. Hlavně ty pod jídelním stolem v kuchyni. Byl to  čtvercový, podle potřeby rozložitelný, bytelný stůl a pod ním jsme měly se sestrou náš svět. To byla naše kosmická loď, kadeřnictví i pekárna. Pár mončičáků nám občas dělalo publikum, když jsme jim pod stolem hrály divadlo.

Děda od dráhy

Pak vzpomínám na návštěvy u dědy z tátovy strany, který dělal, stejně jako babička, poměrně dlouhou část života u drah. Nemyslím, že to byla náhoda, ale měl velikou krabici s kolejnicemi a elektrickými plechovými vláčky, tak s těmi jsem si vyhrála také dost. Ale to nebyly moje hračky.

Koníček

Po nějaké době, možná kolem 8mi let jsem strašně propadla koním. Kreslila jsem je, prohlížela knihy s tématikou koní, sbírala obrázky a samozřejmě chtěla i jednoho vlastnit. Pěkného grošáka, kterého jsem chtěla ustájit v boudě pro kola vedle popelnic a vyjíždět na něm do školy. Naši prý ze mě byli hotoví, pořád mi vysvětlovali důvody, proč koně mít nemůžu. No, nesla jsem to těžce.

Dvorek

Vyrůstala jsem v pražských Holešovicích ve staré dělnické čtvrti. V té době jsem měla spoustu vrstevníků okolo sebe a také bylo hodně možností kde a jak si hrát, díky uzavřenému bloku budov s parčíkem plných šeříků, růžových keřů a hřištěm uprostřed. Co si pamatuji, venku se toho odehrávalo vždy o něco více, než doma.

Nikdy jsme nebyli daleko. Naši nás měli v podstatě stále na očích, přinejhorším z okna vykoukl soused, či rodiče dalších dětí seděli opodál. Všichni se znali. Kontroly probíhaly. Jen jak než dneska. Obvykle tatínek zapískal z okna nebo balkonu a příslušné dítě se vždy ukázalo, zamávalo, že žije a že je v blízkosti a hrálo se dál. Každé hvizdnutí bylo specifickým dorozumívacím prostředkem mezi rodičem a dítětem, a každý z nás poznal právě to svoje. Zajímavé, co?

Po škole

Uvnitř bloku se odehrála podstatná část mého dětství. Být doma bylo za trest. Hned po domácích úkolech jsem pádila ven. Co tam? Tolik možností! Oblíbené hry jako Krvavé koleno, Honzo vstávej, Sochy a další byly na denním pořádku. Stejně tak skákání s holkama přes gumu a vybíjená – vcelku surová hra řekla bych. 

Bunkry a zvonky

Vrcholem našeho dvorkování bylo stavění bunkrů ve křoví. Kluci měli obyčejné křoví tvořené větvemi. Holky ovšem měly vedle klučičího  svůj, tentokrát ale v kvetoucích voňavých keřích. Žádná gender equality 😀 Holčičí věci. Vedly jsme docházku a česaly tam nepravé barbíny. A abych nezapomněla! Zvonění na domovní zvonky a schovávání se, další naše hra. Trochu sígrovská libůstka. “No haló, je tam někdo? No tak haló.”  

Nesmím zapomenout na zběsilé jízdy na Sobi20 a BMX. No kdo nepřišel jednou se štěrkem v zápěstí a v kolenou jako by nebyl.

Venku to bylo prostě super, málokdo zůstával po škole doma, a to skoro v jakémkoliv ročním období. Krásná na tom byla i ta důvěra, která se budovala mezi námi a rodiči. 

Často jsme se s ostatními dětmi (většina z nich byli stejně spolužáci) později setkávaly na střídačku u někoho doma, kde se vyměňovala céčka, fujtajblíci, soutěžily jsme v Tetrisu, házeli jsme pytlíky s vodou z balkónů. Měla jsem za to, že jsem byla hodná holčička, ale když to po sobě čtu, tak jsme asi byli docela sígři na tu dobu. 

Tedy co se hraček týče, mě stačilo vcelku málo, ale osobně jsem opravdu neměla žádnou, kterou bych milovala. Za to venkovní hry s ostatními, to bylo moje.

Jo vlastně – sbírka!

A teď mi vytanulo na mysl, byla jsem i sběratelka! Sběratelka pohlednic. Pane jo, úplně si vzpomínám, jak jsem je měla seřazené podle kategorií – květiny, města, koně, psi –  v krabicích od máminých bot ze Svitu.

A co vy? Měly jste oblíbenou hračku/hru? Byly jste sběratelky? Těšíme se na vaše příběhy TADY.

Andy

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *