Pod pokličku a za oponu

Článek o tom, jak jsme se k psaní dostaly a jak nám to jde. Pohled pod pokličku a za oponu psaní blogu.

Budu spisovatelka

Vyrůstala jsem v rodině, kde všichni měli brýle a všude se válely knihy. S těmi brýlemi mám jednu dětskou historku. Malé děti chtějí být dospěláky. Hned. Spousta z nich vidí, že dospělí mají cigaretu a to si spojují s dospělostí. Předvádí kouření pastelky a tváří se důležitě. No, tak to nebyl můj případ. Já doma nikoho kouřit neviděla. Ale zato jsem viděla, že dospělí mají brýle a knížky. Knížky jsem měla, takže… jak se dostat k brýlím? Myslím, že poprvé jsem to zkusila někdy kolem čtyřleté prohlídky. Při koukání na obrázky na dveřích v ordinaci jsem prostě fixlovala. Sestřička ukazovala židličku a já říkala, že vidím srdíčko. Ona srdíčko, já autobus. Ona stoleček, já motýl. Ehm. Asi tušíte, jak to dopadlo. Moje máma zavrtěla hlavou, řekla: “Nene, vidí dobře, jen dělá blbosti,” a naděje pohasla. Do další prohlídky. Brýle jsem dostala v pubertě, kdy už jsem je rozhodně nechtěla a upřímně je nenosím dodnes, ač bych asi měla. Ostuda, no. A pro mě smutnej příběh 🙂

Zhruba ve stejné době jsem začala na otázku, čím budu až budu velká, odpovídat: SPISOVATELKA. V rodině knihomolů to nikomu moc nevadilo, takže mě podporovali ve čtení a v psaní, myslím, že moje literární trofeje byly tím, čím se večer uklidňovaly mně příslušné pedagožky u lahve vína (nemá smysl si nic nalhávat o sklence, byla jsem rebel, ale o tom až jindy).

Ani nevím, kdy ten sen usnul. On neumřel. Jen se z “budu spisovatelka” stalo “jednou tu knihu napíšu, fakt… no… asi až v důchodu”. Pak jsem začala ještě navíc pracovat větší část dne v angličtině a skončila jsem jako moje “československá babička” – dobře ani anglicky ani česky. A když tohle říkám, tak tím myslím takovou tu odpornou korporátní mluvu, které nerozumí vlastně nikdo, ale která zní děsně super, ne? (NE!) a se kterou si v sámošce na malém městě pořídíte dřív monokl než svačinu.  

Miminko a mluvení

Mluvím na miminko. Hodně. Mluvila jsem na Thea už v břiše. A pokračovala jsem dál. Ze začátku to bylo dost příšerný. Hledala jsem každé třetí slovo. Ale já se díky němu znovu naučila česky. A učím se dál. Pořád hledám slova. Pořád mi naskakují obraty, které jsou víc anglické než české. Spousta žen s dětmi slovní zásobu ztrácí. To není můj případ. Mluvím na něj i ve frontě na poště, v obchodě nebo v tramvajích a seznamuju se tak se sousedy 😀 Taky mentoruji většinou v češtině. A hlavně:

Začala jsem psát

Začala jsem psát blog. Kdyby jste si mysleli, že tenhle článek nahodím pěkně do redakčního systému, přidám obrázky a kliknu publikovat, tak to tak úplně není. Každý článek prochází několika fázemi. Než se k nim dostanu, možná už vám vrtá hlavou, jak je to s Andy.

Jak píšeme články mezi Prahou a Hyderabádem

Andy nikdy nepsala a psát ani nechtěla. Ale zase má hrozně zajímavý život. Vedle ní si přijdu opravdu nudná. Takže získat ji pro psaní byla jasná volba. Jenže ona na to:

  • Andy: Eli, ale já neumím psát?!?!
  • Eli: To neva, nahodíš článek, já ho trochu zedituju a pak zveřejníme.
  • Andy: Jsi si jistá? To bude hodně editování.
  • Eli: Ále to nemůže být tak zlý, jsem si jistá.

Polk

První článek jsem po pár týdnech psaní nazvala “dyslektická esemeska”. Nejdřív bylo potřeba najít slova, pak odhadnout rozsah vět. Odmazat tečky, smajlíky a vykřičníky. Podívat se, jak to drží pohromadě a jestli to od někud někam vede. Nevedlo. Takže přeházet pořadí, doplnit oslí můstky, doplnit info tam, kde nemůže čtenář tušit, znovu přečíst a s odhodláním poslat do Hyderabádu s otázkou, jestli tohle je zhruba to co tím chtěla říct. Nebudu vám lhát, po prvním článku jsem hodně uvažovala, jestli jsem se nepředcenila.

Teď se tomu směju. Trvalo tři feedbacky a čtyři články a já dostávám články, kde upravím pár vazeb, čárek a můžeme je poslat dál. Věřila jsem, že se zlepší, ale že jí to zabere dva týdny, to jsem netušila ani náhodou. Některé emotivní články přepisujeme vícekrát, voláme si i dvakrát, třikrát a Andy pak má pocit, že je potřeba abychom je podepsaly obě, protože z první verze třeba zase tolik nezbyde, ale můj názor je jiný. Editování může usnadnit pochopení pro někoho, kdo není zainteresovaný, neví, ale nemůže nahradit prožitek a emoci, kterou do článku dává autor. A trvám na tom, že podpis patří autorovi.

Jak to tedy probíhá?

Většinou v týdnu dopoledne máme “call”. Video debatu přes půl světa a s čtyř a půl hodinovým časovým posunem. Během callu probereme, co jsme psaly večer předtím, co je potřeba editovat, co poslat dál, co už je na publikaci a hlavně: o čem budeme psát dál. Většinou na callu vznikají naše výzvy.

Když je článek napsaný, pošleme si ho a další den si dáváme zpětnou vazbu. Na obsah, na formu, na chyby, co kdo editoval a na co je potřeba se ještě podívat. Pak článek několik dní leží a nikdo se k němu nevrací. Zhruba po dvou dnech ho znovu čtu. S odstupem líp vidím chyby a jestli drží pohromadě. Následuje poslat ho naší korektorce – na její žádost bude figurovat pod přezdívkou Gvendolína. Gvenda nám článek okomentuje, upozorní na chyby, co by se dalo změnit a občas přidá poznámku jako: “tohle myslíte vážně?” nebo link s důkazem, že něco máme blbě 😀 Je úžasná, víme? Pak je tu fáze, kdy se prokousávám poznámkami od Gvendičky a pláču, hned poté, co osuším slzy přehodím článek do redakčního systému webu, opatřím ho formátováním, obrázky, popisky, prokliky na skupinu i jinam a dám uložit. Nikoli publikovat. Publikování je až poslední fáze a nastává i s několikatýdenním odstupem od napsání článku.

Ve zkratce tedy píšeme takhle:

  1. najdeme téma
  2. napíšeme první verzi – pěkně každá sama
  3. korektura od té druhé
  4. zpětná vazba následující den
  5. time out
  6. finalizace za nás
  7. finalizace za korektorku
  8. příprava článku do redakčního systému webu
  9. čekání na správnou chvíli
  10. publikování

Tak co, představovaly jste si to takhle? Nebo jste čekaly, že spácháme článek na jeden zátah a rovnou publikujeme? Kolik chyb jste nám už našly? Link do skupiny TADY.

Eli

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *