O věku a babičce Aničce

Andy zrovna píše o tetováních a já po přečtení části o té naší krizi středního věku myslím, že je čas na článek na tohle téma a hlavně, přátelé, na první legendární historku s mojí babičkou 🙂

Narozeniny

Moje babička mě dostala jako dárek k padesátinám. Takže jsme vždycky slavily spolu, měly stejně kulatiny a tak. Ona v létě upekla dort pro mě a já na podzim sháněla dort pro ni. Zajímavé to začalo být, když mně bylo 24. Po mých narozkách jsme spolu seděly a proběhl tenhle rozhovor:

  • Anička: Víš, já o tom hodně přemýšlela, a asi bych chtěla stejnej dort, jako jsi měla ty.
  • Já: Jako čokoládovej? Nebo mám jako péct? Víš, že to neumím…
  • Anička: Nene, to je jedno jakej, ale aby byl stejně ozdobenej.
  • Já: — (zblble zírám a nechápu)
  • Anička: No prostě, že by na něm bylo stejný číslo.
  • Já: Jako 24?
  • Anička: Jo. Je to blbý?
  • Já: No, asi trochu jo, vždyť jsi stará.
  • Anička: Hmmm. A mohla bys tam teda dát 74, ale ty čísla přehodit?
  • Já: Jako že tam nechám napsat 47?
  • Anička: No, to by už tak trapný nebylo, ne?

Takže následoval dort se 47 a pak 57 a následující rok k dortu přibyly dvě otázky:

  • Já: Babi, není ti blbý, že tak rychle stárneš?
  • Anička: Zatíme ne.
  • Já: A co budeme dělat příští rok? (77. narozky přehozením čísel nevyřešíte a od dalšího roku už to je jen blbý, že ano 😀 )
  • Anička: Taky jsem o tom už uvažovala.
  • Já: A?
  • Anička: Hele, ty už jsi taky stará, tak bych už mohla dostávat dorty s tím stejným číslem jako ty, ne?

Když jsem říkala, že historky s mojí babičkou jsou legendární, nekecala jsem. Prostě, zkrátka a dobře, co si budeme nalhávat, prostě 27, 28, 29 jsme měly dvakrát ve stejném roce – jednou já v létě, podruhé ona na podzim, no. Pak jsme to s číslama na dortu zabalily a číslo tam neměl nikdo.

cake

Osmdesátka a hůl

Někde kolem osmdesátky se babičce začalo hůř chodit a doma nosila hůlku. Venku ne. Proč?

  • Anička: Co ses zbláznila? Když budu venku chodit s hůlkou, tak si sousedi všimnou, že jsem stará.
  • Já: — (Nic. Co na tohle chcete říkat, že jo?)

Takže když už se odhodlala, že se půjdeme projít, tak jen s oporou o mě a dokupy jsme takhle vyšly tak třikrát. Když jsme ovšem potkaly nějakého sedmdesátníka o dvou francouzských holích, tak mě pochopitelně odstrčila a šla sama. Protože to, že by si někdo všiml, že je v osmdesáti stará, to prostě nepadalo do úvahy.

A jak to mám já?

Zatímco mnohé se čtyřicítky obávají, já se na ni těším. Já se na ni těším už asi patnáct let. Jo, jooo. Jsem divná. Ale profesně pořád poslouchám, jestli na to či ono nejsem ještě mladá. A že na svůj věk nevypadám. A tak si už dávno sním o čtyřicítce a vyhlížím ji s nadšením. Doufám v nějaký ten šedivý vlas, pár vrásek a výraz zodpovědnosti, důstojnosti a stáří. Zatím nic. Zatím musím svoje schopnosti dokazovat činy. Ale až mi bude čtyřicet…. Hmmmm… 😀

A co vy a věk? Vypadáte na svůj věk? A těší vás to? Kdyby vám už navždycky mohlo být XX, kolik by to bylo?

Těším se na odpovědi TADY.

Eli

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *