Já prostě musím. O (ne)vděčnosti

Včera ráno jsem vstala a po otevření počítače jsem zjistila, že vláda schválila navýšení rodičovského příspěvku jen pro nově narozená miminka od ledna 2020 a zjistila jsem to tak, že na mě vyskočil neskutečný počet rozezlených příspěvků, petic a hrubostí. A já k tomu prostě musím říct to svoje.

Rodičovská tady a ve světě

Ne každý stát na světě má placený čas pro rodiče. Upřímně, tipuju, že to nebude ani polovina států. A z těch, co něco takového mají, jsme mezi státy s nejdelší rodičovskou. Ať jsem pracovala s Brity, Američany nebo Mexičany, naše podmínky pro ně byly naprostý sen a po vysvětlení, jak to tu funguje, balili kufry a plánovali stěhování do Prahy. A my co? Mrmláme, stěžujeme si, nadáváme. Furt to není dost dobrý. Cituji z těch diskusí, co jsem četla ráno: s takovou almužnou se nedá vyžít. Vždyť nám to slibujou dva roky a teď nám to vezmou. Co ty mámy, co porodí v prosinci a ne až v lednu.

Nebudu argumentovat

Tenhle článek není o tom, že když si jako národ zvolíme populisty, tak dostaneme populismus, tedy dva roky řečí a slibů a pak skutek utek. Ani o tom, že něco, co jste nikdy neměli, vám nikdo nemůže vzít. Já to píšu proto, že mi přijde že v tom celým nadávání a sepisování petic mi přijde, že se tu zapomělo na to podstatný:

Máte zdravý a krásný dítě!

A věřím, že většina z vás jste si ho nepořídili kvůli osmdesáti tisícům.

Tohohle blázna maličkatýho bych nevyměnila za žádný peníze. A vy to určitě máte podobně s těmi svými drobečky.
Tohohle blázna maličkatýho bych nevyměnila za žádný peníze. A vy to určitě máte podobně s těmi svými drobečky.

Můj den

  • Venku se ještě trochu zima, ale v parku už kvetou narcisky.
  • Odpoledne jdu konzultovat moc zajímavej projekt.
  • Oblíknu první předtěhotenský kalhoty – ne ty nejmenší, ale je to na dobrý cestě.
  • Theo byl dneska poprvý venku v mikině a poprvý snědl list.
  • Taky jsem uvařila dobrý kafe a na procházce ho v klidu vypila.
  • Před pár dny jsem si sundala dlahu ze zlomenýho prstu a dneska to už skoro nebolí.
  • Cestou domů se na nás usmívala paní v důchodovém věku a mávala Theovi.

Jasně, že bych si mohla říct i tohle:

  • Venku je hnusně, zase se ochladilo.
  • Odpoledne musím do práce.
  • Pořád neoblíknu ty Gapový džíny.
  • Theo si umazal mikinu a sežral list.
  • Ani si nemůžu k tomu kafi sednout, musím na procházku.
  • Ten zlomenej prst pořád bolí.
  • Cestou domů jsem na chodníku napočítala osm psích hovínek, ty lidi jsou děsný.

Víte, kam směřuju?

Osmdesát tisíc je dost peněz. Bylo by fajn je mít. Můj život s nima ani nezačíná, ani nekončí. Nemáme moc, ale zaplatíme nájem, máme co jíst, máme důvod se radovat a vydělávat větší peníze můžu, až bude Theo chodit do školy. Pro teď se obejdu bez dovolený i bez novejch šatů a knížku si najdu v antikvariátu místo v knihkupectví.

Šokující ráno

Ráno mě úplně uzemnilo, kolik negativity na mě vyskočilo online. Já chápu, že máma, co je na dítě sama a doufala, že se její situace alespoň o trošičku zlepší, má nárok být naštvaná. Ale ani ona by podle mě neměla psát věci jako že lituje, že kdy platila daně, nebo že teď se bude soustředit na ždímání systému, na nadávky, na hrubosti a na útoky.

Mrňousové nás vidí a učí se rychle, opičky

Já si přeju, aby Theo viděl, že jeho máma je ta, co si poradí, ať je situace, jaká je. Aby věděl, že i když nemáme moc, všichni společně se rozdělíme a průšvihy vyřešíme. Že se máme rádi a jít si zaběhat do parku nebo se projít do lesa je zadarmo. A dobrá nálada je k nezaplacení.

Eli

PS: Prosím, hoďte mi TADY DO VLÁKNA ve skupině něco pozitivního, co vám udělalo tenhle týden radost. A budeme je dělat častěji. Jak říká jedna moje bývalá kolegyně: Pojďme si to udělat hezký.

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *