O lítostivosti a přátelství a cestě vpřed

Tohle je článek, co pro mě byl zatím asi nejtěžší napsat. I prožít. Ale považuju to za téma, o kterém je potřeba mluvit. Nádech, výdech, jdeme do toho rovnýma nohama.

Lítostivost

V minulém článku o mateřství jsem psala o tom, jak žijeme v Indii. Že to je obrovská rutina a že život tady má oproti Praze velkou spoustu limitů. Pokud jste nečetli,můžete na něj mrknout tady.

A ta rutina a limity a to, že jsem pět dní ze sedmi sama nebo sama s malou, to je to, co mě před pár týdny dovedlo k obří sebelítosti. Uznejte to, neměnily byste se mnou. Horko k padnutí, prázdnej dům, pořád dokolečka dětský písničky a nemožnost jít někam dál než na zahradu nebo pro čaj přes ulici. Muž v práci, v noci unavenej, o víkendech zrovna tak, malá pořád kolem mého krku, s tatínkem jde ven tak na půl hodinu, hodina, to už je na oslavu.

A víte co? Tak jsem se litovala. A pěkně ve velkém. Jsem chudák, jsem tu zavřená. Je to hrozný. Nikdo mi nerozumí. Jsem chudák. Nikoho tu nemám. Fňuk, fňuk.

Lítost

Cítit se tak, jak to odpovídá vnějším podmínkám je normální…

Stěžovat si, litovat se je přeci přirozené. Očekáváme, že nás blízcí vyslechnou, poplácají po ramenou a potvrdí vám, že máte pravdu a jak strašně těžké to máte a jak moc se obětujete.

Svěřila jsem se několika. Vlastně všechny mě svým způsobem politovaly, ujistily, podpořily. Cítila jsem se líp? No, moc ne. Ale nechala jsem se ostříhat a koupila nový lak na nehty a chvíli to lepší bylo. Půl dne, nebo tak.

Přátelství

Každá máme kamarádky. Já mám kamarádky a Eli. Aby nedošlo k omylu. Eli je kamarádka. Eli mě podpoří a Eli se postará o to, že se budu cítit líp. Ale rozhodně to neprobíhá tak, jak jsem popsala výše. Eli se s tím nemaže. Bylo to pozdě v noci, takže jsme ani jedna nemohly volat. A? Jednoduché, Eli mi to nandala přes messenger.

Co mi řekla na to, že jsem chudák?

Cítit se tak, jak to odpovídá vnějším podmínkám je normální, ale v žádném případě to není nutné.

To je nadpis a taky Eliin oblíbený citát. Už jsem ho od ní slyšela dřív. Ale teprve v tu noc jsem ho pochopila.

Volný výběr, určitě toho bylo víc, co mi vyskakovalo na displeji mobilu v noci, v posteli, v indickým megaměstě:

  • máš muže, co tě miluje a vydělává na to, abyste měly všechno, co potřebujete i víc
  • máš krásnou zdravou holčičku
  • jsi zdravá, krásná a chytrá
  • žiješ v zajímavý zemi a Sofi díky tomu bude dvojjazyčný dítě s porozuměním a bez xenofobie
  • krom života tady a teď tvůj muž vydělává na to, abys mohla zkusit rozjet projekt, o který se snažíš
  • učíš se nový věci
  • rozvíjíš se jazykově
  • můžeš jet čtyřikrát do roka k moři. I když o tom mluvíš jako o výletu na Lipno, všechny ti tu závidíme.
Rodina u moře

A následovala studená sprcha:

Víš co? Já jsem na straně tvýho muže. Nezlob se na mě, ale podívej se na to jeho očima. Oba jste chtěli vydělat na život, kterej si budete moct užít. On dostal nabídku, probrali jste to a dohodli jste se, že jdete do toho. On svoji polovinu plánu plní na 100%. Chodí do práce která rozhodně není lehká, potýká se se spoustou kulturních a jiných problémů. Tráví hodiny v kanceláři a další hodiny na cestě. O víkendu je mrtvej, ale snaží se být s váma. Miluje vás. Podporuje tě v projektu, který sis vybrala, pokouší se brát Sofi ven. Chápu, že půl hodina je málo, ale ona je celej týden s tebou, je to složitý pro ně oba. Ok, tys nepočítala s tím, že to s malým dítěte bude tak těžký, ale za to on nemůže, nejspíš ho to nenapadlo úplně stejně jako tebe. Může udělat víc? Nemůže. Co šlo, to dělá. A co děláš ty? Místo toho, aby ses zabavila něčím smysluplným, tak se patláš v sebelítosti a děláš mu dusno.

No.

Měla jsem dvě možnosti. Buď si říct, že Eli je pěkná kráva, co mě vůbec nepodpořila, nebo se zamyslím, popláču si, proberu to s mužem, popláčeme si společně znova a pak zbývá začít makat. Já se vrhla na psaní blogu a připravuju e-shop s oblečením z přírodních materiálů z Indie pro Česko. Ale jo, občas si tak tiše fňuknu. Ale moje dny jsou o kousek menší rutina, během nudných chvilek přemýšlím o nových článcích a při cestách městem se rozhlížím po nových dodavatelích. Těším se domů. Hodně. Ale budu se vracet se dvěma super projekty v rukávu, s novými znalostmi a s odhodláním makat na sobě dál.

Máte všechny důvody se cítit mizerně? Můžete. Nemusíte.

Takže holky, seberte se! Když už si myslíte, že jste na pokraji nervového zhroucení a ratolesti s vámi zametají a máte pocit, že všechno je úplně na nic, podíveje se na to z opačnýho konce, nebo si najděte kolem sebe nějakou svoji Eli. Někoho, kdo vám pomůže otočit pohled na věc.

Děkujme za všechno, co máme a nemysleme na to, co nemáme, tak jak mi to Eli řekla. Vše totiž není tak samozřejmé. Užijme si tedy všechna ta období vztekání a kňourání a rostoucích zubů a unavených rodičů a nedostatku spánku a času na všechno.

Ano, občas padáme na pusu, ano, občas je to mazec. Ale když nás večer ti prckové obejmou a vlepí nám pusu, vše je zapomenuto a ten den si můžete říci, že jste prožily zrovna tak, jak nejlépe jste mohly.

A otázka k diskusi? Kdy jste naposledy pochválily toho svého chlapa a za co? Na příběhy čekáme TADY.

Těším se

Andrea

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *