Nebudu sentimentální, nebudu sentimentální, nebudu sentimentální

Jediný sentimentální článek, co ode mě kdy uvidíte. Slibuju.

Při psaní blogu jsem si zase jednou uvědomila, jak moc dobře se mám, že mám svoje muže. Můj manžel se jmenuje Tom a je úžasnej. Můj syn se jmenuje Theo a je boží.

Theo a Tom

Fifty fifty

Jedna z nejlepších věcí na mém muži je, že jsme parťáci a že opravdu všechno děláme napůl. On pracuje ráno, já v odpoledne a v noci. Já se starám o Thea přes den a večer do jedné hodiny v noci, Tom večer a od dvou do pěti ráno. V týdnu spí více Tom, o víkendu já. Oba jsme si našli čas na učení – já si rozšiřuji znalosti v oblasti brandu a Tom se vrhl na švédštinu. Oba umíme nakrmit, přebalit, zavázat do šátku nebo nosítka, hopsat, číst knížky. Můj muž navíc umí tancovat, zpívat, montovat věci a stříhat ty mrňavý nehtíčky 🙂 Já umím lepší kafe, stříhat vlasy, rozbíjet věci a trochu vařit. Já nádobí do myčky dávám, on vyndavá. Já koš vyndám, zavážu pytel a dám ho za dveře, on o něj ráno zakopne a odnese ho do popelnice. Tom koupe, já oblékám. Oba sportujeme, všichni tři jezdíme na výlety a povídáme si po kavárnách.

Oba

Opravdu není nic, v čem bychom se nestřídali. Oba jsme chtěli miminko a oba s ním chceme být. Oba se chceme starat. Oba taky ale chceme udržovat svoje znalosti a učit se nové. Nemáme moc peněz a našetřit na nové auto pro nás je pekelnej úkol, kdy musíme zatraceně oželet drahé sportování a delší výlety, ale bereme to tak, že výpadek mého platu je na pár let a zahraniční dovolené budou později a teď máme prostě jen chození na Petřín a na kafíčko a mazlení a bláznění s Theem. Je to jiný než čtyři dovolené ročně, ale netrpíme. Něco za něco.

My tři

Kde na to bereš čas?

Nejčastější otázka? Kde beru čas na učení nebo na práci. Odpověd ale asi nepřekvapí. Když Theo spí, nebo když Tom hlídá. Dopoledne dělám schůzky, kam může jít Theo se mnou. Po čtvrté hodině je doma Tom a já můžu do šesti dělat schůzky, které musí být bez vyrušování. Většinou pánové preferují jednání bez miminka, ale najdou se výjimky a dámy podle tématu. A když jde Theo spát večer, tak píšu. Přes den už moc nespinká, dvakrát půlhodinku. Jeho spánek většinou spíše využiji na zapnutí pračky, nandání polévky (ta se s ním fakt zatím sníst moc nedá 😀 ), vyřízení telefonátů.

Procházky se sluchátkem

Kde spí víc, je v šátku, když chodíme venku. Deset, patnáct minut chození, spánek a pak hodina, kdy bych mohla chodit a nedělat nic. Já nedělám nic, chodím, ale do sluchátka si pouštím knížky a kurzy. Webináře jedu ve vaně 😀 Na návštěvy chodíme málo, ale zase s Theem často video-telefonujeme s tetou Andreou a Sofi a ladíme blog, plánujeme další články a hecujeme se do výzev, to ještě určitě uvidíte. Hrozně mě nebaví návštěvy mimin, kde se mluví jen o plínách, krmení, kakání a prvním zubu. Ale když je k mání kámoš pro Thea a zajímavá debata pro mě, to si čas najdeme s nadšením.

A proč to děláš?

Proč prostě nejsi doma, nevaříš, neuklízíš, nehraješ si, nenakupuješ a nenadáváš na chlapy jako ostatní? Protože to bych nebyla já. Protože mě moje práce bavila a baví. Protože jsem se vždycky učila a teď na to mám nejvíce času. Protože nechci být máma, co bude v učebnicích o lekci před synem. Protože jsem roky říkala, že budu psát a nikdy jsem se k tomu přes život v kancelářích nedostala. Protože mám skvělé projekty, kam se těším a kde se potkávám s lidmi a příběhy, které má smysl podporovat. Protože jsem soutěživá a některé akcelerace jsou i soutěž. Protože můžu. Protože chci. Ale hlavně: Protože mám muže, který je úžasný a umožní mi to.

Děkuju Tome!

Děkuju.

A je to tady. Bulím a jsem sentimentální. Protože vím, že mám zatracený štěstí. Že to není zrovna běžný. Že parťáci nerostou na stromech. A doufám, že se mi povede jednoho dalšího vychovat. Že když Theo uvidí, jak úžasného má tátu, bude chtít být taky takový.

Děkuju. Často!

Tenhle článek není jediný poděkování. Děkuju mu pravidelně. Že chodí do práce vydělat penízky, abychom s Theem mohli být doma a v práci na pár hodin nebo psát blog, což je obří žrout času. Za to, že mi pomůže přimontovat všechno, co svýma bezcitnýma rukama rozbiju (ztrácím postupně cit v prstech a rozbíjím toho fakt hodně). Že se zajímá a že chce.

Přála bych takového parťáka všem.

Tak jo.

A všechny další články už budou cynický jako obvykle, jo?

Eli

PS: Má i vady, víme? Třeba hladovej je na zabití a v těhotenství mi pomáhal přibírat a shazování mu jde asi tak blbě jako mně. A hraje počítačový hry, co nechápu a myslím, že nečetl ani jednu z mých tří nej knih.  

A co vy? Za co jste naposledy pochválily svého muže? Na odpovědi se těšíme TADY.

Facebooktwitterpinterestmail

2 Replies to “Nebudu sentimentální, nebudu sentimentální, nebudu sentimentální”

  1. Hezký 🙂 trošku závidim, že to máte s mužem až tak… ale i já mám tomu svýmu za co děkovat. Měla bych to dělat častěji… díky za připomenutí 😉
    Ale teda, docela mne vyděsila ta zmínka o ztrácení citu v rukou 8-0…

    1. Děkuju moc. Je super slyšet, že to, co píšeme, někoho nakopne 🙂 O rukách možná ještě časem napíšu, ale mám štěstí, živí mě hlava, ne ruce. Nikdo nemá všechno a jsou lidi, co jsou a tom mnohem, mnohem hůř, nestěžuju si.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *