“Sorry mami! Doblý mami!”

…aneb když je všechno jinak, než jste si představovaly

Nechci být sentimentální ani radit, ale poslední dobou máme doma období vzdoru a to mě víc než kdy dřív vede k úvahám. Takže vás čeká krátká úvaha o mateřství.

Taky jste předtím, než jste měly děti, měly jasno?

Že ta paní ječícího chlapečka na podlaze v Tescu se mu asi málo věnovala, tak teď to má i s úrokama. A že nošení je pro ekobioezo šílence. A že ty mrňavý kočárky jsou jen pro celebrity a pozérky. A že moje dítě bude jíst u stolu v restauraci pěkně v klidu a způsobně. A nebude koukat celej den do tabletu. Že budeme číst knížky. A nebude vzteklý. A já ho všechno naučím.

mum to be

A pak jste se staly mámou

Je to tady! Jste mámou a najednou je vše úplně jinak, že? Já teda nevycházím z úžasu.

Přeskočím teď miminkovské a batolecí období a ocitneme se společně u nás doma pěkně v přítomném čase. Sofí je přesně 2,5 roku a já mám pocit, že mě ta holka učí více, než já ji. A jak sleduju mámy kolem sebe, tak mám pocit, že se tomu nevyhneme žádná z nás. Že to je prostě úděl mámy, zjistit, jak moc je to jinak.

Ano, máme období vzdoru

Období vzdoru, zkoušení dětských limitů je něco, nad čím jsem v teorii měla kontrolu dávno před narozením Sofí. V teorii. Jenže realita? Aha. No, pěkný omyl.  Odsuzovala jsem matky nevychovaných dětí. Odsouzení je tak jednoduché. A přitom naprosto vůbec netušíte, co za tím vším je. Moc se jim teď zpětně omlouvám, protože až když si tím sama nyní procházím, je mi jasné, jak to taky někdy pěkně nezvládám podle svých mladických představ.

mummy

Den za dnem v Indii

Představte si, jaký je náš život v Indii. Jsme tu s manželem díky jeho práci. Pracuje stejných mnoho hodin jako manažeři v Česku, ale rozdíl tu je. 30km se po indickém městě ve špičce dá jet dvě hodiny. Takže dojíždění do práce, i když není daleké, je na dlouhé lokty. Do práce musí mnohem dřív, než kdyby byl v Praze a vrací se mnohem později. Prakticky mimo víkendy jsem se Sofi pořád sama. Jenže Hyderabád není Praha. Tady se nemůžete jen tak jít projít po městě, dát si kafe v kavárně, nebo si sednout do herničky. I to pískoviště je tu o dost jiný zážitek. Ani jako Indka bych to sama s dítětem neměla úplně jednoduché, ale jako “bílá” a ještě s blonďatou holčičkou, budíme pozornost kamkoli přijdeme.

I proto jsou naše dny hodně stereotypní a nic moc se s tím nedá dělat. Vstát, snídaně, malou do školky, dojít nakoupit nebo si zacvičit, pro malou, oběd, hraní, večeře, koupání, pusa tatínkovi, pokud se poštěstí a do postele. Snažím se na každý den vymýšlet program. Občas porušuju místní zvyklosti, když i s malou jdeme přes ulici na čaj, sedneme si na ta odporná plastová minikřesílka, přímo na chodníku a koukáme se po lidech a po autech a po tuktukách a po cyklistech a povídáme si o nich – co dělají, kam jedou, jakou barvu má tuktuk.

Nemáme tu prakticky roční období. Je tu buď málo horko nebo hodně horko. I to asi přispívá k pocitu hrozného stereotypu. Takže když můžu jet se Sofi na týden k moři, což je taky jako když v Česku jedete na Lipno, jsem nadšená, fotím písek a vodu a malou na pláži. Je to konečně nějaká změna, i když chápu, že z české zimy to může vypadat jako super dovolená.

mum style

Jenže ono to není jen růžový, že jo

Občas přijde den blbec a já jsem rázem ve stavu, kdy si připadám, že totálně selhávám v mateřské roli, ve výchově. Nedávám to, jsem unavená, nevyspalá, rezignovaná. Pokládám si otázku, zda moje cesta výchovy je ta správná, když si to 2,5 leté stvoření se mnou dělá co chce, naprosto ignoruje, co mu říkám. Znáte to? Neustále kňourá, hučí a vy se ho “doprošujete” aby si dalo ještě lžíci polévky, se kterou jste se 2h vařily jen a jen pro ně, aby nešahalo do regálu v supermarketu a neotvíralo suchary, co jste zrovna hodily do košíku mezi dítě a ostatní jídlo. Dobré úmysly a vzdělávací postupy jdou do kopru a vy vyhrožujete: jestli si nedáš ještě alespoň dvě lžíce, nebude večer pohádka, nepůjdeme ven, atd.

Někdy to trvá pár minut, někdy ale odmítnete dát třeba sušenku před obědem a je z toho tragédie na půl dne, slzy jak hrachy a vyčítavé pohledy. Fňukání a ležení na zemi pokračuje dalších 30 minut, to už ani podle mě dítko netuší, co bylo původním spouštěčem takové tragédie, ale statečně hučí a slzí a vy si jen připadáte hrozně a ještě hůř. Nebo třeba úplná blbost kdy se vám prostě s ratolestí nechce vůbec hrát, nemáte náladu na dvacáté sedmé kolo “baby shark dododo”.

Vůbec nejvíc mě mrzí, když to dotáhnu tak daleko, že zakřičím. Nedá mi to a obejmu ji, vysvětlím, proč jsem se zlobila, a že mě to moc mrzí a víte, co ona udělá? Přitiskne si mě k sobě, ručičkou mě poklepe po rameni a řekne: “Sorry mami! Doblý mami!” a vlepí mi pusu. Ach jo. Není to jednoduché.

mummy

Jak tahle úvaha končí?

Víte, v první verzi tohohle článku to byla obrovská změť sebemrskačství, emocí, lítosti a žádný valný konec to nemělo. Ale když jsem to po sobě četla, začala jsem uvažovat, co jsem vám tím vlastně chtěla říct. A myslím, že je to tohle:

Jste skvělá máma!

Vykřičník a tečka. Prostě jste skvělá máma, ta nejlepší, kterou vaše dítko mohlo dostat. A já jsem taky skvělá máma. Nejsem dokonalá. Prostě tu písničku o malým žralokovi bych nejradši zprovodila ze světa. Ale dělám, co umím, a se Sofi se učíme společně. Ona se na mě dívá a zrcadlí moje nálady a pocity a frustrace a vede mě k tomu, jak je překonat a jít dál.

Nemám patent na výchovu a dělám chyby a pak jsou mi líto, ale mám pocit, že to je ten život. A chci to říct vám všem – mějte se rády, myslete i na sebe, a když něco nevyjde podle představ, tak si fňukněte a příště to určitě už půjde líp.

wish

A co vy? Taky jste už zjistily, že teorie a praxe ve výchově jsou pěkně daleko od sebe? A občas je to pěkně náročný? Nebo vás to teprve čeká? Můžu vás o něco poprosit? Mohly byste se zítra rozhlídnout kolem sebe a až uvidíte nějakou úplně zdrchanou mámu, usmějte se na ni, kývněte, podpořte ji. Ať ví, že v tom není sama. A napište nám, jaký to bylo TADY.

Andrea

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *