INDIE – jak to začalo

Článek o tom, proč Eli píše z Prahy a já z Hyderábádu. V tomhle díle o rozhodování a cestě do Indie, další díly ale budou následovat.

Nabídka, co se neodmítá

Lukáš, můj muž, dostal v srpnu 2017 nabídku ze švýcarské firmy. Nabídku z říše těch, co se neodmítají. Byla na projekt sice pro švýcarskou firmu, ale s místem výkonu práce Hyderabád. Letecký průmysl a dodávka pro známou značku. Ve stejné době dělal něco podobného v Česku, ale tahle firma na tehdejším projektu končila, takže by ho stejně čekalo hledání. Na stole ležela šance na tři roky v Indii. Neměli jsme co ztratit. Já na mateřské dovolené a pro něj možnost kariérního růstu v zajímavém průmyslu, zajímavé ohodnocení, zajištěné bydlení.

Dlouho jsme nepřemýšleli a nabídka byla přijata. Výzva je výzva.

Odloučení

Po školení ve Švýcarsku odletěl muž v říjnu do Hyderabádu. Sám. A mně s roční Sofí začalo martýrium kolem vyklízení bytu, prodeje a darování přebytečných věcí, ve finále pronájem a papírování na úřadech s pocitem: “A sakra, my zase jedeme do pr…ele.” Pardon, ale tohle mi fakt autenticky letělo hlavou, nemá cenu si na něco hrát.

Tady musím moc poděkovat svým rodičům, sestře a tchýni za pomoc, hlídání, vlídná slova a psychickou podporu. Bez nich bych to vše sotva dala. Měli jsme od všech maximální podporu.


Vyrážíme

Přípravy na cestu do země kontrastů

A tak jsme 1.12., o skoro tři měsíce později, vyrazily za Lukášem do Hyderabádu. Pro mě další životní expedice, pro Sofi úplně první.

Byla jsem mile překvapená, jak krásně jsme spolu se Sofí zvládly cestu letadlem. Její první let a rovnou cca 12h s přestupem. Jako fakt! Před odletem jsem si zjišťovala, co všechno budu potřebovat s sebou pro sebe a 14ti měsíční ratolest. Projela jsem FB, skupiny, weby, fóra, ptala se, projížděla lupou, googlila… Všechno jsem pořídila a víte co? Všechny ty děsně potřebné hračky jako “spy bag”, voskovky, knížky, plyšáci, samolepky, dětské pohádky, atd., se totálně minuly účinkem. Myslím, že se časem budu muset dostat k podrobnějšímu článku o cestování s batoletem.

Chodec

Sofí začala chodit v listopadu, měsíc před odletem a měla z nové dovednosti obrovskou radost. Tím pádem bylo prakticky nemožné ji udržet připoutanou na sobě nebo k sedačce. Byla zvídavá a chtěla chodit. 80% letu jsme tedy prochodily uličkami na palubě letadla, seznamovaly jsme se s cestujícími, s letuškami… a pak tu bylo chození od baru k baru pro džusík a mámě pro dvojku červeného, že ano. 😀

Zbylých 20% letu patřilo spánku, ehm, jejímu spánku, rozumíme si, že ano? Myslela jsem si naivně, že malá cestu prospí a já shlédnu alespoň dvě filmové novinky. Cha cha! Tak i tak, Sofí byla skvělá a zvládla první část letu do Dubaje perfektně. Já taky, uff!

Chodecká seznamka


První setkání s Indy

První setkání s Indy neproběhlo v Indii, ale už na letišti v Dubaji během přestupu. Upřímně, nebylo těžké najít gate k odletu do Hyderabádu. Mohly jsme jít podle informačních cedulí, ale desítky hlav s havraními vlasy a v pestrobarevných sárích byly také dobrým vodítkem a potvrzením, že jdeme správným směrem.

Když jsme přišly na gate, Sofí se vyšplhala na jednu z mála volných sedaček. Z levé strany seděl muž, z pravé  strany seděl muž. Sofí se uvelebila na jediné volné sedačce uprostřed a já za ní doklopýtala s obří bagáží hraček, knížek, spy bagů, mikin, jednoho dospěláckého batohu, druhého batohu ve tvaru krtka a letenek. A víte, co se stalo? Nic. Pánové seděli dál. S povzdechem jsem si sedla na zem naproti blonďaté Sofí. Nikdo nic. Žádné nabídnutí místa, posunutí se.

Cute blond baby

Indové milují děti, a to doslova. Přesvědčily jsme se se Sofí hned na přestupu. Jediné bílé a blond dítě, co se nedávno naučilo chodit bylo pro Indy tak roztomilé, tak zajímavé a bylo tak moc potřeba si na něj sáhnout. Pro mě docela šok. Indky se otáčely a dělaly na malou obličeje a co víc, některé se nezastavily u obličejů a začaly Sofí “štípat” do tváří prsty, které si hned nato přikládaly ke svým rtům. Umíte si to představit? Až později jsem se dozvěděla, že to dělají jako výraz přivítání, kladných emocí, ocenění. Je to milé, i když už méně pro Sofí. Je to jako když obejmete kamarádku a dáte jí pusu na tvář. Indické zvyky jsem dopředu neznala a musím přiznat, že chvíli trvalo, než jsme si na to obě zvykly.

Druhý let byl sice o dvě hodiny kratší, ale já už cítila únavu a upřímně jsem se těšila, až se natáhnu do postele v novém bydlení a budu dlouho, dlouho spát. Sofi byla po krátkém spánku trochu odpočinutější, ale i pro ni to bylo pochopitelně náročné. Další čtyři hodiny letu se neuvěřitelně táhly a malá byla pořád jako živelná pohroma. Všude musela být, zase se s každým seznamovala, nechala se štípat do tváře a opět jsme procházely uličky sem a tam.

Alespoň někdo usnul…


Tak jsme tady

Se vší bagáží, Sofí v nosítku, kruhy pod očima a po papírovacím martýriu na imigračním jsem šla k pásu. Pro další dva ohromné, zcela napěchované a pěkně těžké kufry a navrch golfáč. Když vám na jeden pás ohlásí dva různé lety plné Indů, následuje něco, co opravdu nechcete zažít. Následuje chumel “tělo na tělo”. Barevná sárí se odhodlaně posouvají k pásu, aby ulovila svůj majetek. Bezhlavě do sebe tlačí jak těly, tak přistavěnými vozíky. Nedočkavě namačkaní u výjezdu pásu každý otáčí kufry v naději, že je to zrovna ten jeho. Bez ohledu na barvu, typ, značku. Ehm. No. Hurá, jsme v Indii. Pocity teda zatím pěkně smíšené.

Nádech, výdech a já jsem se taky odhodlala jít lovit tentokrát doslova veškerý náš majetek. Nic snadného. O něco později a s ještě většími kruhy pod očima jsem mžourala, kde v hale uvidím ceduli se svým jménem a tedy náš odvoz za Lukášem. V autě malá během minutky usnula. Nejen na mě to bylo víc dojmů, než jsem předpokládala.

Máme kufry, jedem

Seděla jsem odevzdaně na sedačce v autě, držela jsem spící Sofí a přemýšlela. Už cesta letadlem mi něco málo mohla napovědět, jaké to tady bude. Dobrodružství započalo a já se přes všechny obavy a hroznou únavu v koutku duše vlastně hrozně moc těšila. Zaslechla jsem, že Indii si buď zamilujete, nebo nic. Tak uvidíme, kam se zařadím já.

Konečně spolu

Dorazily jsme na místo a konečně, po sedmi  týdnech odloučení, jsme se všichni tři shledali. S úlevou jsem objala muže a místo vyprávění jsme já i Sofí upadly do kómatu okamžitého, vyčerpaného, hlubokého spánku beze snů. Konečně jsme byly v klidu a s úlevou jsme dospaly chybějící spánek a velký časový posun.

A jak to bylo dál?

Další články o deseti milionovém městě, o tom, jak se z holky z Prahy stala “mad´m” a jak to tady všechno (ne)dáváme, zase příště.

Ženy, dámy, maminky, vzpomenete si, jaká byla Vaše první dlouhá cesta s ratolestí, ale vlastně klidně i bez nich? Kolik věcí jste táhly a kolik z toho doopravdy potřebovaly pro sebe či dítě? Jak zvládáte jet lag? Dejte vědět do komentářů, moc se těšíme na vaše zážitky TADY.

Andy a Eli

Facebooktwitterpinterestmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *